Kam směřuje Kuba?

Kam směřuje Kuba?

Po téměř 60 letech stojí v čele kubánského státu někdo jiný než jeden z bratří Castrových. Nikdo z obyvatel ostrova v produktivním věku si tedy jinou vládu nepamatuje a vlastně ani pořádně neumí představit. Takováto délka trvání diktatury je v moderních dějinách zcela výjimečná.

Formálně tedy končí jedna dlouhá etapa historie. Skupinu  vládců, kteří kdysi útočili na kasárna Moncada a připluli na Kubu na lodi Granma, vystřídá v prezidentské funkci 58letý aparátčík komunistické strany Miguel Díaz-Canel. Muž, o jehož životě a názorech se toho ví jen velmi málo a který zatím nijak nenaznačuje, že by jeho cílem bylo zahájit na Kubě rozsáhlé změny, které by země naléhavě potřebovala. 

Kuba přitom prochází složitým obdobím, do jisté míry srovnatelným s tzv. zvláštním obdobím v 90. letech po rozpadu Sovětského svazu, který byl do té doby hlavní ekonomickou oporou komunistického režimu. Tentokrát na Kubu dopadá pro změnu drastická hospodářská krize Venezuely, která jí dlouhou dobu dodávala za zvýhodněných podmínek ropu v rámci vzájemné podpory mezi Chávezovým (a po jeho smrti Madurovým) režimem ve Venezuele a vedením Kuby. 

Celkový vývoj v Latinské Americe obecně zhoršuje pozici Kuby a její vyhlídky. Silně levicoví prezidenti Brazílie a Argentiny Lula da Silva a Cristina de Kirchner ztratili moc, čímž Kuba ztratila politickou oporu nejvlivnějších zemí regionu. V Kolumbii, Chile a Peru jsou u moci nesocialistické vlády a příklad Venezuely, nacházející se v totálním ekonomickém rozkladu, přitažlivost socialistických experimentů rozhodně nezvyšuje. Oporu Kuba ztrácí i v uskupení levicově orientovaných latinskoamerických zemí sdružených ve skupině ALBA – o Venezuele už byla řeč, Ekvádor se po odchodu prezidenta Correy vrací k politickému středu a demokratickým principům, v Nikaragui vedené Castrovým spojencem Ortegou probíhá vlna protivládních nepokojů a v Bolívii čelí Evo Morales vážné hrozbě volební porážky v příštím roce. 

Kubánský model levicového experimentu tak ztrácí přitažlivost i spojence. Ekonomický model téměř zcela znárodněné ekonomiky – který na Kubě stále ještě existuje – se ukázal natolik nefunkčním, že už se k němu hlásí snad jen KLDR. Dokonce i v jiných státech inspirovaných Castrem a Chávezem (Nikaragua, Bolívie) existuje silný soukromý sektor a role státu v ekonomice je omezená. Bratři Castrové, zejména pak Fidel, pak mohli mít pro stoupence radikální levice alespoň jisté romantické kouzlo revolucionářů kdysi bojujících proti nespravedlivému systému a za lepší svět, výsledkům navzdory. Šedivý byrokrat Díaz-Canel ale žádné takové charisma nemá a těžko očekávat, že k němu budou snílci o nových revolucích vzhlížet jako ke svému vzoru. Epocha Kuby jako Mekky hledačů sociálního rovnostářství a konce kapitalismu podle všeho končí. 

To však bohužel neznamená, že by končila také schopnost kubánského režimu udržet moc v zemi. V tomto směru má Kuba mnoho společného s Venezuelou (kde ostatně působí kubánští političtí a policejní poradci) – čím hůře režim funguje a (ne)zajišťuje lepší život svým občanům, tím efektivnější je jeho schopnost útlaku a politické kontroly. Nedávné volby byly dokonalou fraškou, kde jedinými kandidáty mohli být ti, které schválila vládnoucí strana. Takřka všechna rozhodnutí v nejvyšším vedení země, které má 605 členů, jsou schválena přinejmenším šesti sty hlasů. Vedoucí role Komunistické strany je – navzdory množství omylů, kterých se dopustila – stále platná a tlak proti opozici trvá. Politických vězňů jsou nadále desítky a role církve omezená; její představitelé jsou nuceni alespoň do určité míry spolupracovat se státní mocí. 

Komunistický režim na Kubě tedy ani s novým prezidentem nedává nikterak najevo, že by chtěl svou politiku měnit. V posledních letech sice dochází k mírným hospodářským reformám, které jsou ale nejisté (Kuba už například několikrát v historii připustila částečné soukromé podnikání či používání dolaru a pak vše opět zrušila) a navíc probíhají v systému, kde prakticky neexistují základní ekonomické instituce. Země tak žije z turistiky, dolarů zasílaných příbuzným Kubánci žijícími v exilu a z několika zahraničních investic, které na ostrově fungují. Stagnace ale trvá dál. 

Změny nejsou na obzoru 

Zásadní změny tedy zřejmě nejsou na obzoru a celkově je nutné připravit se na to, že až jednou přijdou, budou velmi obtížné. Jak bylo řečeno, nikdo v produktivním věku nepamatuje jiný než komunistický politický a ekonomický systém. Zhruba pětina obyvatel – počet srovnatelný ve světě snad jen s Palestinci – žije v emigraci a země takto ztratila velkou část těch, kteří byli aktivní a podnikaví. V případě hlubších ekonomických reforem lze očekávat otevření otázky restitucí znárodněného majetku, protože potomci majitelů očekávají další vývoj a emigrantské skupiny Kubánců se tímto tématem stále zabývají. Devastace země je natolik hluboká, že návrat k demokracii a tržnímu hospodářství bude nesmírně složitý. 

Díaz-Canel přitom bude jeho průkopníkem jen stěží. Jistě, při nástupu Michaila Gorbačova také málokdo očekával, že konec jeho vlády bude znamenat i konec Sovětského svazu. Na Kubě je ale předsedou Komunistické strany stále Raúl Castro a v pětičlenném nejužším vedení státu jeho spolubojovník ze Sierra Maestry Ramiro Valdés Menéndez. Odtud budou reformy přicházet jen stěží. 

Podstatní tedy budou ti z Kubánců, kteří se o změny stále snaží a neztrácejí naději. Před několika dny jsem se v Chile sešel s Rosou Maríou Payá, dcerou nejvýznamnějšího křesťanského bojovníka za lidská práva Oswalda Payá, který před lety zahynul za podezřelých okolností při autonehodě. Od nového vedení státu nic dobrého neočekává. Přesto ale věří, že změna Kubánci, kteří vědí, přijde a zaslouží se o ni že takto dál nelze žít. Měli bychom jim v této víře přát mnoho sil a vše dobré. 

Komentář vyšel původně 15. 5. 2018 v Katolickém týdeníku